Proč zrovna my dva nemůžeme mít dítě?
Děti jsou pokračovatelem našeho života. Ať chceme či nikoliv, jednou dojdeme k tomu, že bychom rádi slyšeli kolem sebe dětské žvatlání a takové slůvko – máma, táta nám zní nádherně a libozvučně. Ale ke zrození musejí být dva. I když – dnes to taková pravda leckdy není. Postačuje už „jen“ vajíčko a spermie. Přijde vám to normální?
V případě, že partneři spolu nemohou mít děti, pak připouštím, že tato verze – „zapůjčená“ spermie či náhradní matka je asi řešení. I když – není někdy využití náhradní matky v určitých faktorech rizikem?
Pokud se na to podíváme jinýma očima. Partneři spolu nemohou mít dítě. Dělají všechno pro to, aby dítě „získali“. Nesčetnými pokusy o početí, zkraje hrazené pojišťovnou, poté si musejí tuto snahu zajistit vlastními penězi. Umělým oplodněním. In vitro. Spermií partnera či cizí spermií uschovanou v bance.
Je v pořádku, že se páry snaží o to mít své vlastní dítě, když příroda tomu není nakloněna? Nic není náhoda. Proč se sešli partneři, kterým není dáno mít vlastní dítě? Je jim dáno, že se časem rozejdou, přijde zákeřná nemoc …, ne není to hrůzostrašné story. Někdy to tak může být.
V případě, že nejsou zjištěny žádné zdravotní komplikace, ženě nebrání v otěhotnění žádná závažná překážka a mužův spermiogram je aktivní, může to být i blokace z dětství. Třeba jeden z partnerů zažil domácí násilí a jako dítě si řekl – já mít děti nikdy nebudu. Nechci, aby trpělo tak, jako jsem musel(a) trpět já.
Poznáváte se v tom anebo poznáváte svého kamaráda, přítele? Psychika je ohromná pomoc, ale v některých případech i překážka. A tělo poslechne. A my se pak divíme, proč nemáme dítě, když si ho tak moc přejeme … Už dávno jsme zapomněli na své dětství a to, co jsme si jako děti slíbily. Vytěsnili jsme to.
Někdy pomůže psychoterapie, rodinné konstelace, hypnóza, ale hlavně uvědomění si svého problému.